Úvodem
Na webu mám veřejně dostupnou stránku zdenekkoptik.cz, která je ale prezentací mých profesních zkušeností. Tedy toho, co mě prakticky celý život živí. Moje identita je ale především skoro od narození svázána s médii. Jelikož patřím do skupiny tzv. Husákových dětí, rozdělím povídá o mé osobě na dvě části – na dobu v éře socialismu a dobu poté. Docela to i hezky vychází. V roce 1989 mi bylo 15 let a v listopadu jsem začínal 2. rokem strojní průmyslovku. Takže zjednodušeně – život v základní škole ještě v minulém režimu, od střední školy život v nových pořádcích. A jak se ukáže později, za pár let jsem stihnul příchod internetu.
1974 - 1989
Tuto kapitolu jsem napsal chronologicky později až poté, co jsem sepsal své mediílní „působení“ do doby pádu vlády jedné strany. Uvědomil jsem si, že můj vztah k médiím se projevoval již v ranném věku, alespoň soudě podle zážitků z vyprávění mých rodičů.
Když mi byli asi tak 3 roky, přestěhovali jsme se z malé garsonky do většího bytu. Jednou jsem prý byl u otevřeného okna a strčil do rádia, které vypadlo ven na ulici.
V podobném věku a asi do období vstupu na základní školu jsem prý často lidem zpíval před obchodem, když jsem čekal s babičkou na maminku, až vyřídí v krámu nákup. Prostě jsem spustil „Dáša Nováková a Stáňa Poláková…“, lidé chodili kolem, usmívali se, asi se jim moje vystoupení líbilo.
Už na prvním stupni základní školy jsem byl fascinovaný tiskem. Miloval všechny tehdejší časopisy a novinové tituly, které byly k dostání. Takže jsem denně četl minimálně Rudé právo, které bylo jako jedno z mála k dostání všude a bez protekce, ale i další deníky a samozřejmě hromady časopisů podle toho, jak se k nim člověk dostal. Z dospěláckých to byly nejvíce Mladý svět, 100+1 ZZ, Svět v obrazech, Signál, Ahoj na sobotu a z titulů pro mládež asi všechny – Sedmička pionýrů, ABC, Pionýr, Pionýrská stezka, Ohníček, VTM, Čtyřlístek. Společným fenoménem tisku za socialismu byly: fronty před trafikami (pozor – někdy i desítky až stovky metrů dlouhé v jakémkoliv ročním období), faktický nedostatek nejoblíbenějších časopiseckých titulů s minimální možností je běžně koupit (přdplatné fungovalo, ale člověk musel čekat, někdy až roky, než někdo jiný předplatné zruší), „desky“ – do kterých Vám trafikanty v případě známosti schovaly daný titul rovnou na místě a samotná unikátní síť trafik, která byla extrémně hustá, trafika byla skutečně na každém rohu, a to buď klasická trafika – budka PNS nebo trafika kamenná s názvem Trafika. Trafiky otevíraly podle místa od 4 hodin, nejpozději od 5 hodin ráno a denně zahajovaly provoz se zmíněnými frontami lidí čekajících, až a zda se na ně dostane nebo až přijede rozvozová „1203“, vyhází balíky novin a časopisů ke stánku a začne se mít co prodávat.
Z období druhého stupně na základní škole pochází také mé první veřejné mediální počiny. Za podpory soudružky učitelky na češtinu (paní Maříkové, které děkuji za to, že mi ukázala lásku s rodnému jazyku) a třídní učitelky (paní Radolfové, které děkuji, že ve mě viděla takového talenta na psaní a všechno zařídila) mi vyšly v tehdejším oficiálním deníku západočeských komunistů Pravda (stranický titul číslo 2. hned po celostátním Rudém právu) dva kratší články. Jeden byl o návštěvě naší třídy v zoologické zahradě v Plzni a druhý byl o patronátní návštěvě v Závodech V. I. Lenina, tzn. v plzeňské Škodovce. Možná se mi ještě někdy oba články podaří najít a potom bych je sem naskenoval. Dostal jsem za ně pochvalu soudružky ředitelky do žákovské knížky…
Co se ale řádně dochovalo a nedávno znovu po tolika letech objevilo na svět, je můj vlastní kompletní počin v novinářské a „vydavatelské“ profesi. Na základní škole jsem napsal několik časopisů. Šlo o pár papírů A5 sešitých sešívačkou, které měly představovat časopis s různou tématikou. Když jsem na to teď koukal, nestačil jsem žasnout nad obsahem. Od „infografiky“ vojenských hodností armády Bulharské socialistické republiky, přes přírodopis s podporou kartiček z ABC a po vtipy na závěr. Datum vydání: rok 1984, takže to jsem vymyslel v 10 letech! Bezpečně vím, že jsem napsal a „vydal“ i jiné tituly, na druhém stupni a také si najisto pamatuji, že obsahovaly různé pubertální jazykové výlevy formou hry s českým jazykem. Tenhle důkaz jsem zatím ale nenašel, ale já pěvně věřím, že je někde dochovaný a čeká na své znovunalezení.
Od 4. třídy jsem se začal učit na jazykové škole němčinu a od 5. třídy ruštinu, a tak jsem každý týden při cestě do města chodil do prodejny PNS s mezinárodním tiskem a postupně kupoval jeden titul za druhým – Neues Deutschland, Pravda, Izvestija, Granma, Ogoněk, Vesjolie kartínky, Kalabok, Miša, Freundschaft ad.
Než úplně opustím svět novin a časopisů z této doby, musím připomenout fenomén zvaný „třídení nástěnkář“. U nás to fungovalo tak, že každý týden mělo jít o jinou dvojici, ale když jsme se dohodli, bylo to třídní učitelce jedno. Proto jsem dělal nástěnkáře hodně často. Bavilo mě stříhat z Rudého práva články, a i když jsem jim moc nerozuměl a nechápal, jak jsou ideově smyšlené, s radostí jsem je špendlíkem napíchával na nástěnku a pravidelně aktualizoval. Svým způsobem to bylo také takové lokální informační médium, které ale s určitostí nikdo nečetl. A nyní již pojďme na knihy.
Přihlásil jsem se do všech knihoven v Plzni, o kterých jsem se domníval, že budou pro mně zajímavé – Obvodní knihovna na Koterovské na Slovanech, Městská ústřední knihovna, Knihovna ROH (?) a v pozdějším věku také Státní vědecká knihovna. Četl jsem všechny žánry, hodně mě na druhém stupni začaly zajímat díla Vladimíra Párala, která jsem přečetl všechna. Knihovny, alespoň vždy jednu, jsem navštěvoval každý týden v pátek.
Dneska už vzpomínáme na knižní čtvrtky a nedostatek kvalitních titulů na trhu vůbec nebo v omezených nákladech, které se daly velmi obtížně sehnat. Proto existovalo také dost antikvariátů, kde se stály fronty už ráno před otevřením a během chvilky všechno dobré zmizelo. Ale i přesto zde člověk mohl často narazit na hodně zajímavé publikace.
Silné médium byla určitě televize. Já jsem býval na prvním stupni hodně nemocný a dost času jsem trávil doma a když byly třeba Vánoce, ležel jsem v posteli a koukal od zahájení vysílání od rána až do ukončení kolem půlnoci – včetně pořadů Aktuality a 24 hodin. V Plzni měla většina lidí natočenou druhou anténu na Bavorsko a mohla tak koukat na ARD, ZDF a BR3. My Němce měli z různých důvodů až později v 80. letech, takže jsem chodil ve čtvrtek ke kamarádovi na Tom a Jerryho a celá rodina občas na návštěvu ke známým společně sledovat Vinettoua.
Dále mě velice hluboce formoval rozhlas, zase ten oficiální československý – hlavně Praha, Vltava a Hvězda, ale i „nelegální“ – Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, Rádio Vatikán nebo myslím i něco jako Hlas And (?), avšak jiná liga byl ten rozhlas bavorský – BR1, BR2, BR3 a BR4, později přibyly další BR stanice a v osmdesátých letech začalo vysílat soukromé rádio Antenne Bayern a to tedy bylo něco neuvěřitelného, co tam všechno hráli. Já byl pravidelně připravený s magnetofonem a nahrával jednu kazetu za druhou.
Pokračování brzy následuje….