Focení se věnuji přes 20 let. Začínal jsem s německou Practicou, pevnou 50 a expozimetrem. Krátce nato jsem dostal ještě od rodičů digitální Olympus IS-200, který byl na filmy, ale měl široký zoom a pro mě tehdy znamenal objevování nových pohledů. Mám ho dodnes schovaný. Chvíli jsem vydržel u tohoto typů přístrojů, které byly tehdy velmi populární, dnes se jim myslím (ještě) říká „bridge cameras“. Ještě jeden lepší a novější Olympus a potom Nikon P7700 a ještě Sony Cyber-shot DSC-HX5, který byl kompaktem a procestoval s naší rodinou nádhernou dovolenou v rakouských Alpách.
To už bylo někdy kolem roku 2012 a já jsem se začal více zajímat o fototechniku a rozdíly v možnostech a kvalitě jednotlivých modelů a značek. Na trhu byly tradiční fotoznačky Nikon a Canon, které mě moc neoslovily. Ale líbil se mi model a57 od Sony, který jsem zakoupil v kitu s 18-55 mm a 55-210 mm objektivy. S tímto foťákem jsme vyrazili na rodinnou dovolenou do německých Alp. Dneska, když si prohlížím fotky z cest, mě trochu mrzí, že jsem se nejdříve nenaučil pracovat s clonou, časem, hloubkou ostrosti a citlivostí. Např. úchvatné přírodní scenérie, ale celá krajina na cloně 4. Hádám, že jsem měl zapnutý automatický režim….Celý kit jsem úspešně prodal a pokračoval v dalších řadách od Sony: a77, a77 II, A 99. To byl můj první full frame a období, kdy jsem začal experimentovat s nastavením foťáku, až jsem si jednoho dne nastavil režim M, na který od té doby na všech dalších foťácích až do dnes bez výjimky foťím.
Teď trochu přeskočím v chronologii.
Před pár lety jsem udělal seznam všech přístrojů, které mě napadly, že jsem měl. Byla jich celá hustě popsaná A4. Dnes bych seznam ještě musel doplnit. Z výrobců asi všechny značky vyjma Pentaxu a Leicy. První kvůli tomu, že mě nikdy žádný model nezaujal natolik, že bych jej toužil mít. Druhá kvůli ceně, musel bych jít do řady Q, M, SL, protože jejich birdge ultrazoomy a kapesní D-luxy s pevným zoomem mi přišly jako předražená hloupost, kterou měl Panasonic vlastně tutéž, ale za úplně jiné ceny.
Vraťme se zase zpět do roku 2014, kdy fotím se Sony a99. Vzhledem k datu psaní tohoto článku se dívám 10 let zpět. A tuhle dobu začíná moje skutečné „období fotografické“. Téma focení se pro mě stalo naprosto zásadní zálibou a tento stav trvá dodnes.
Přihlásil jsem se na Večerní školu focení a absolvoval všechny tři úrovně (potom vznikla ještě čtyřka). Začal jsem kupovat knihy s fototématikou. Objednal jsem si nějaké foto časopisy. Nejprve stačilo všechno, co bylo k mání, v češtině, potom jsem rozšířil svůj zájem o německé, anglické a americké tituly.
Moje vnímání focení se stalo komplexnějším. Techniky focení, nastavení foťáku, pravidla kompozice, zálohování snímků, technické parametry a možnosti přístroje.
Časem úvahy typu jeden foťák nebo dva přístroje? Pevná ohniska nebo zoomy? Když dvě těla, jaké objektivy bude potřeba? Musím pokrýt všechna ohniska?
Dostal jsem se ale také bohužel do stejné myšlenkové pasti, jako mnoho dalších fotografů. Požadavky na parametry vybavení – slušně řečeno – zásadně předbíhaly moje praktické potřeby focení. Média neustále přesvědčují posluchače, čtenáře diváky o tom, že teď zrovna přišel na trh ten njelepší foťák nebo objektiv a porovnávají parametry s předchozím modelem, který se najednou podle zaplacených recenzentů stává často až naprosto nepoužitelným, protože nemůže disponovat všemi těmi novinkami, jelikož má tu smůlu, že přišel na trhu dříve. A tak to jde pořád dále. Já jsem navíc ještě přecházel – ze zvědavosti a pod vlivem recenzí – z jednoho systému na druhý, abych se na ten který po čase zase znovu vrátil. Z dnešního pohledu nenormální chování. Koupit foťák a objektivy s jedním bajonetem, prodat všechno, koupit přístroj s jiným bajonetem a objektivy, prodat všechno, koupit další přístroj zase s jiným bajonetem a objektivy, prodat všechno…… Stále jsem žil v pocitu, že mi něco ve výbavě bude chybět. Pořád jsem se připravoval tak, že to skoro až vypadalo, že mám před sebou fotoexpedice po celém světě. Wildlife, reportáže, krajina, architektura, portréty, noční obloha…Ve skutečnosti většinu času byla technika nečinná doma v batohu. Ale ani to mě tehdy neodrazovalo, mozek mi pořád říkal, musíš být připraven. Do toho se začal vkrádat iPhone se tále lepšími foťáky…
V tomhle naprosto nesmyslném začarovaném bludu jsem vydžel být mnoho let. Až jsem po mnoha úvahách a zamyšlení postupně došel k otázkám a odpovědím:
- jakou techniku skutečně potřebuji
- kolik peněz hodlám mít v technice vloženo
- kolik mám na focení času
- co nejvíce fotím
- v jako denní dobu snímky pořizuji
- k čemu mi fotky mají sloužit
- kdo se na ně bude dívat a v jaké formě
- proč to celé vlastně dělám
- co má být smyslem mojí aktivity focení
S tím se také vyprofilovaly zdroje, které chci sledovat a číst. Předplatné časopisů jsem omezil na dva tituly, vybral si pár podcastů s motivujícími lidmi a na sociálních sítí se zaměřil také na několik jedinců, jejichž tvorba se mnou rezonuje. Ale nejen po stránce tématické, ale i lidské, o jaké osobnosti se jedná, jak se vyjadřují, co dělají za práci, jak žijí, jaký cíl mají jejich fotoaktivity.
Při psaní tohoto článku v červenci 2024 vypadá moje nastavení takto:
- fotovýbava – Nikon Z6III + objektiv Z 24-120/4 S
- fotovýbava – Panasonic Lumix G9 + objektiv 100-400/4-6.3 mark II
- fotovýbava – iPhone 15 Pro Max (jako zápisník)
- fotobatoh, fotobrašna – National Geographic (NG AU Rear Backpack E61PNGAU5350,
NG AU 3-Way Backpack AU5310) - předplatné (tištěné) – NaturFoto magazin DE, FotoVideo (CZ)
- knihy – monografie, obrazové sbírky, vybrané tituly Rheinwerk Verlag
- podcasty / autoři – YouTube: Schůzky Tomáše Berana, PRO.Laika, Foto Škoda, Fotografky bez cenzury / Monika Polášková, Jan Březina, Jan Zemánek, Khiria Podcast, Mára Dušek, Nikon CZ, OM System CZ, Petr Bambousek, Petr Jan Juračka
K fototechnice doplním, že i hodně pokročilý amatér – možná i průměrný profesionál – využije malé procento funkcí, které mu přístroje dnes nabízí. Vlastně je skoro jedno, co si koupíte, všechn fotí dobře. Dobře tím myslím tak dobře, že pro naprostou většinu neprofesionálů jsou výstupy více než dostatečné a profesionálové ty nižší řady kupují jako záložní stroje nebo volnočasové hračky. Kolik z fotografů si prohlíží fotky na ploše větší než monitor – vynechám pixel peepery s jejich úchylkou zvětšovat si snímky na 800% a hledat optické vady. Nebo jinak – kolik lidí si fotky vůbec prohlíží a když, dělá nějaké workflow? Upravuje snímky? všechny? A co potom? Sdílí je s někým? Tiskne je? Vrací se k nim pravidelně? Naprosto jistě si dovolím tvrdit, že druhý den, nejpozději do týdne, si na ně většina ani nevzpomene a fotky jenom plní disky a záložní disky.
Takže shrnuto – chceme foťák, aby měl spoušť, display a hledáček (většinou), rolery, režimy focení, vodováhu, mřížku, histogram, nastavení ISO, clony a rychlosti, měření, typ snímání, možnost nastavit a uložit si několik základních funkcí, slot(y) na kartu a baterku, která něco vydrží a jako bonusy stabilizaci a ochranu před vodu, prachem a mrazem.
Dnes vnímám focení jako relax, nesmýšlím již způsobem, že půjde o hlavní aktivitu, kterou budu na výletu či při nějaké události prvoplánovitě provádět. Chci se jenom očima dívat a navnímávat atmosféru a zvažuji, jestli také zmáčknu spoušť . Přemýšlím, zda mi dává smysl danou situaci zachytit a proč si chci vzpomínku na fotce uchovat.
Update 24/11/2024: od prvního napsání a vydání tohoto příspěvku už uplynulo několik měsíců a mě se ve fotobrašně opět změnila fototechnika. S Nikonem jsem se po delší úvaze nakonec rozloučil a zakotvil u Panasonicu (Lumix S5II, 24-105/4, 35/1.8) a OM System (OM-1 II, 12-40/2.8 II, 20/1.4, Panasonic 100-400/4-6.3 mark II). V nejbliží době upravím článek o aktuální fofotechniku. A chystám článek o tom, jak jsem využil velké slevové akce jednoho tuzemského eshopu a šikovně jej zkombinoval s cash backem a dostal se na výslednou cenu, o které se člověku může nechat jenom zdát….)
